Co je nihilismus? Hluboký ponor do popírání hodnot a hledání smyslu
Pojem „nihilismus' často evokuje obrazy beznaděje, zmaru a naprostého popírání všeho smysluplného. Z latinského „nihil', tedy „nic', se může zdát, že jde jen o prázdnotu. Avšak, jak se záhy přesvědčíme, nihilismus je mnohem komplexnější filozofický směr, který má překvapivé historické kořeny i moderní manifestace. Není to jen absence hodnot, ale často až přílišný nárok na ně, touha po absolutní pravdě, která nakonec vše ostatní odsoudí k bezvýznamnosti.
Připravte se na cestu, která nás provede od ikonických myšlenek Friedricha Nietzscheho, přes bouřlivé období ruských nihilistů, až po překvapivé paralely s náboženským fundamentalismem, jak je rozkrývají současní filozofové.
Když Bůh umírá: Nietzscheho pohled na nihilismus
Jedním z prvních, kdo s pojmem nihilismu pracoval v hlubokém filozofickém kontextu, byl německý filozof Friedrich Nietzsche. Jeho slavná proklamace o „smrti Boha' neznamenala jen ateistické prohlášení, ale spíše konstatování, že tradiční, metafyzické a absolutní hodnoty, které po staletí určovaly západní civilizaci, ztratily svou závaznost a důvěryhodnost.
„Vražda Boha byla krvavou záležitostí — oběť podlehla bodným ranám neslučitelným s životem.'
Tato „smrt' zanechala lidstvo v jakémsi hodnotovém vakuu. Bylo-li dříve jasné, co je dobré a co špatné, co je pravda a co lež, nyní se vše ponořilo do šera dvojznačnosti. Nietzsche však v této situaci spatřoval nejen hrozbu, ale i ohromnou příležitost. Hrozbu, že člověk propadne nihilismu a nebude uznávat vůbec žádné hodnoty. Příslib pak v tom, že se člověk osvobodí a stane se tvůrcem vlastních hodnot, nadčlověkem, který přijímá život se vší jeho komplexností a dvojznačností.
Nietzscheho úsilí tedy nesměřovalo k propagaci nihilismu, nýbrž k překonání jeho pasivní formy a k obhajobě smyslu v době, kdy se staré pilíře zhroutily. Chtěl ukázat cestu, jak zaostřit zrak v onom pološeru a najít hodnoty jinde než v absolutních pravdách.
Revoluce a destrukce: Fenomén ruských nihilistů
Zatímco Nietzsche formuloval své filozofické úvahy v Německu, v Rusku se v 60. letech 19. století zformovalo hnutí, které si pojmenování „nihilisté' skutečně přisvojilo a propůjčilo mu velmi specifický, často radikální význam. Ruští nihilisté, pro které byl typický Ivan Bazarov, hlavní postava románu Otcové a děti od Ivana S. Turgeněva, usilovali o naprosté zničení stávajícího společenského řádu, nikoli o jeho reformu. Věřili, že jen z trosek staré společnosti může vzejít společnost nová a lepší.
- Odmítání minulosti: Tito mladí lidé, často ze střední třídy, radikálně odmítali vše, co bylo spjato s minulostí a jejím „zkaženým plodem' - přítomností.
- Sen o „novém člověku': Věřili, že nový člověk vzejde z rolníků, jež považovali za přirozeně spojené s půdou a schopné tvrdé práce, v protikladu k „zkaženým' městským intelektuálům.
- Politizace a násilí: Hnutí se později zpolitizovalo s cílem odstranit vládnoucí třídy, což vyvrcholilo atentátem na cara Alexandra II. v roce 1881.
Turgeněv i Fjodor M. Dostojevskij ve svých románech mistrně vykreslili psychologii nihilistů a společenské napětí té doby. Nihilismus v jejich pojetí byl vzdorovitým odmítnutím tlaku společnosti, hodnot druhého člověka i veškeré autority. Pro Bazarova byla posvátnou jen kritická mysl, jejímž posláním je bořit vše dané a přejaté. Nová společnost se však podle něj neobešla bez božstev - pro nihilistu jím byla společenská užitečnost, což Dostojevský reflektoval v motivech ideologicky ospravedlněných vražd.
Nietzsche, ač se s ruskými nihilisty shodoval v názoru, že smrt svrchovaného vládce (metaforicky či doslova) může vést k novému věku, se od nich lišil. Trval na tom, že velikost nadčlověka spočívá v odolání pokušení vybudovat na troskách minulosti nové absolutní hodnoty. Vytvoření nového absolutna je totiž jen dalším projevem nihilismu - opět odsuzuje vše, co se mu nepodřídí, k bezvýznamnosti.
Existenciální nihilismus a jeho podoby
Když se v obecném diskurzu mluví o nihilismu, často se myslí jeho existenciální podoba. Co přesně znamená?
Existenciální nihilismus
Toto filozofické stanovisko tvrdí, že život sám o sobě nemá žádný inherentní smysl, hodnotu ani účel. Nejde jen o popírání náboženských dogmat, ale i o zpochybnění všech "dogmat" vymyšlených lidskou společností - mravních, společenských či epistemologických (popírání možnosti poznání pravdy). Nihilista se v tomto kontextu snaží o pohled na svět jako na skutečnost neovlivněnou lidskými konstrukty. Nicméně, jak zdůrazňují někteří myslitelé, problém není v absenci hodnot, ale v přílišném nároku na to, čemu jsme ochotni hodnotu přiřknout.
Překvapivá dvojčata: Nihilismus a fundamentalismus
Možná nejvíce fascinující, a pro mnohé šokující, je teze, že nihilismus a náboženský fundamentalismus jsou ve své podstatě „zkázonosná dvojčata'. Tuto myšlenku rozvíjí například François Guery v knize Archéologie du nihilisme: De Dostoïevski aux djihadistes a německý orientalista Thomas Bauer v knize Die Kultur der Ambiguität: Eine andere Geschichte des Islams.
Jak je to možné? Sekulární nihilisté i náboženští fundamentalisté se shodují v jednom klíčovém bodě: v přítomném světě není nic skutečně hodnotného. Oba tábory jsou přesvědčeny, že smysluplné je pouze to, co nevrhá žádný stín pochybnosti, co je absolutní a nezpochybnitelné. A právě v tomto nároku na absolutno tkví jádro problému:
- Sekulární nihilisté: Dojdou k závěru, že ve dvojznačném, nejednoznačném světě pro absolutno není místo, a tak prohlásí vše za nesmyslné.
- Náboženští fundamentalisté: Sice odmítají "nihilistické bezvěrectví" jako barbarské, ale vzápětí se dopouštějí analogického činu. Tím, že kladou jedinou a nezpochybnitelnou absolutní pravdu (svou interpretaci náboženství) nad dvojznačný svět, odsuzují vše světské k bezvýznamnosti, stejně jako sekulární nihilisté.
Podobnost je zjevná: obě ideologie transformují realitu v nicotnou pustinu tím, že na ni uvalují přílišný nárok na čistotu, jednoznačnost a absolutní pravdu. Tato „karteziánská snaha' dosáhnout jistoty a jednoznačnosti, i za cenu redukce myšlení na nejprázdnější principy, se podle Bauera prolíná i do moderních ideologií, včetně některých forem islamismu. Ten pak na sebe bere podobu jednotného systému, z nějž byla abstrahována veškerá dvojznačnost, aby mohl být aplikován globálně, nezávisle na kultuře a geografii.
Bauer zdůrazňuje, že tradiční islám naopak toleroval mnohoznačnost, ba dokonce ji považoval za projev Boží milosti. Učenec Ibn al-Džazárí například označil mnohoznačnost Koránu za dar. Fundamentalismus tak paradoxně vytrhuje náboženství z jeho živné kultury, která je bohatá právě svou mnohoznačností vybízející k myšlení, a nahrazuje ji bezmyšlenkovitou zbožností.
Nihilismus dnes: Hledání smyslu v proměnlivém světě
Pochopení nihilismu není jen akademickou rozcvičkou, ale klíčem k lepšímu porozumění mnoha moderním fenoménům, od ztráty hodnot v konzumní společnosti až po radikalizaci určitých skupin. Nihilismus, ať už sekulární, či náboženský, nevyplývá z pouhé absence hodnot, ale jak jsme viděli, často z přílišného nároku na to, čemu jsme ochotni hodnotu přiřknout.
„Kdo se pokouší odmyslet nesmysl od smyslu, kdo nemíní hledat smysl v nesmyslu, přestává myslet.'
Tento citát nám připomíná, že svět není černobílý a smysl s nesmyslem jsou často provázané. Skutečné myšlení, a snad i moudrost, spočívá v přijetí této dvojznačnosti, v hledání smyslu i tam, kde se zdá, že je jen nesmysl. Místo abychom toužili po absolutní pravdě, která vše zjednoduší a očistí, bychom se měli naučit orientovat se v šeru nejistoty a ambiguity. Možná právě v tom spočívá naše největší svoboda - ne v nalezení pevného bodu, ale v neustálém vytváření a přehodnocování vlastních hodnot, s vědomím, že cesta je stejně důležitá jako cíl.
Nihilismus nás nutí k introspekci: Jaké hodnoty uznáváme? Jsou skutečně naše, nebo jen převzaté? A jsme ochotni přijmout svět s jeho složitostí, nebo toužíme po snadných, absolutních odpovědích, které nakonec mohou vést jen k popření všeho, co se do nich nevejde?